Ďalšie myšlienky – 26. nedeľa po Päťdesiatnici – Lukáš 85. začalo – Lk 17, 12-19
V západnom obrade 28. nedeľa v obdobi cez Rok C.
vladyka Milan Lach https://www.youtube.com/watch?v=CsLkxhzO670
Východní Otcovia mali iný pohľad na hriech a spásu. Namiesto zmierenia a obety zdôrazňovali stratu a obnovu vzťahu s Bohom ako jadro otázky hriechu a vykúpenia. Prvotný hriech, Adamov hriech, bol prerušením vzťahu s Bohom. Adam odmietol počúvať Božie varovanie a zjedol zo stromu, a tým si sám určil, čo je dobré, namiesto toho, aby poslúchol Boha. Keď Adam konal na vlastnú päsť, už „nechodil s Bohom“, ale skrýval sa pred ním (Gn 2).
V Kristovi Boh vstúpil do sveta, aby sa opäť zjednotil s ľudstvom a aby prostredníctvom tohto úplného a večného zjednotenia s ľudstvom vyslobodil ľudstvo z večnej smrti. Boží Syn sa nám stal podobným vo všetkom, s výnimkou hriechu, a v ňom sú dokonale zjednotení Boh a človek. Boh je opäť v plnom spoločenstve s Človekom, Pánom Ježišom, a prostredníctvom neho s celým ľudstvom. Keďže byť človekom znamená znášať utrpenie a smrť, Kristus mal účasť aj na týchto veciach. Jedinečné na Kristovi bolo to, že nezostal v smrti, ale keď ju zakúsil, zvíťazil nad ňou.
A preto na kresťanskom Východe sa Kristova smrť na kríži nezdôrazňuje ako obeta na odčinenie prvotného hriechu, ale ako nevyhnutný dôsledok Kristovej túžby stať sa jedným z nás. Kristova smrť na kríži je nevyhnutným dôsledkom toho, že je plne človekom, pretože všetci ľudia umierajú. https://www.jankrupa.sk/malomocna-prirodzenost-cloveka-nedelne-evanjelium/
Sme v čase bezprostrednej prípravy na sviatky Ježišovho narodenia. Vieme dobre, že rozsvietený stromček, vkusne prestretý štedrovečerný stôl s tradičnými jedlami len umocňujú atmosféru sviatkov, ale nemôžu sprítomniť príchod Božieho Syna do našich sŕdc. Božie slovo nás vyzýva: „Pripravte cestu Pánovi!“
Bratia a sestry, otvorme teda svoje vnútro Božiemu Synovi, aby sa narodil v našich srdciach. Tento čas prípravy je vhodný na to, aby sme si uvedomili, čo všetko Boh už pre nás vykonal. Z čoho nás už zachránil, čím všetkým nás obdaroval. Byť mu za to vďačný znamená otvoriť sa pre neho. Ďakovať mu za jeho lásku, znamená prijímať jeho vôľu.
Vďačnosť Bohu za jeho dobrodenia je tou najlepšou prípravou, aby sme prežili vtelenie Jeho Syna v našich rodinách a kresťanských spoločenstvách. Začnime už teraz ďakovať za svoje manželstvo, za svoje deti, rodičov, priateľov, kolegov v práci. Ak ďakujeme Bohu za to, čo chceme v živote prežiť, v skutočnosti priznávame, že to už prežívame. Vďačnosť je totiž najúčinnejšou modlitbou k Bohu: je potvrdením, že nás už vypočul ešte skôr, než sme o to poprosili. https://grkatba.sk/homilia-na-28-nedelu-po-patdesiatnici-lk-17-12-19-zac-85/
o. Vojtech Kodet https://vojtechkodet.cz/prednasky-a-kazani/k-poslechu/kazani/jeden-z-nich-uvidel-ze-je-uzdraven (http://karmel.d1net.cz/data/kazani/28.%20ne%20C%202025.mp3)
o. Martin Pavúk: „Keď veľkosť duše chceš vykričať v celom lesku, píš dary na múr, a krivdy na piesok“ – napísal jeden autor. Cirkev vždy pamätá na povinnosť ďakovania Bohu za Jeho nespočetné milosti. Každá Eucharistia je zvelebovaním a vzdávaním vďaky Bohu. Pripomínajú nám to slová z liturgie, ktoré kňaz hovorí: „Vzdávajme vďaky Pánovi“. https://grkatnr.sk/homilie/lk-17-12-19/
Chesterton s trpkou iróniou poznamenal, že každý rok ďakujeme Mikulášovi za darčeky, ktoré vkladá do pančuchy zavesenej na kachliach. Zabúdame však poďakovať tomu, ktorý nám dáva každý deň dve plné pančuchy zdravých nôh… … a Louis Evely hovorí, že opravdivá láska nás uvádza nielen do stavu milosti, ale aj do stavu vďačnosti“. Kresťan je človek, ktorý „vzdáva vďaky“. Nie je to náhoda, že Eucharistia, ktorá je najvyšším prejavom kresťanského kultu, znamená doslovne: „Ďakovať“. A najlepším poďakovaním Bohu za zdravie, život, a všetky dobrá je, že si to zdravie vážime a neničíme si ho škodlivými návykmi. Spomínaný Chesterton to vyjadril aj vetou: „Ďakujme Bohu za pivo a víno, nezneužívajme ich“. Avšak najlepší spôsob ako poďakovať Bohu za zdravie, majetok, vzdelanie a všetky ostatné dobrá je, keď sa s nimi podelíme s tými, ktorí ich nemajú. Podľa starých kroník sv. Klára na smrteľnej posteli zašepkala: „Bože, ďakujem Ti za to, že si ma stvoril“. Poďakovanie Bohu za dar života vo chvíli smrti je vari najkrajšou formou vďačnosti, akú môže človek preukázať svojmu Stvoriteľovi. Kiežby sme sa mohli všetci takto lúčiť so životom. Aby sme dospeli k takémuto postoju, je potrebné, aby všetky dni nášho života boli popretkávané slovom „ďakujem“ … Bohu i ľuďom za rôzne, aj tie najmenšie dary a služby. https://grkatnr.sk/homilie/lk-17-12-19-2/
V živote by sme nemali ďakovať len ľuďom, ale hlavne Bohu. Keď hovoríme Bohu ďakujem, znamená to „áno“ Bohu. A potvrdzuje to aj jedna z najkrajších Ježišových modlitieb. „Jedného dňa sa Ježiš zaradoval v Duchu Svätom a povedal: Uznávam Ťa, Otče, Pán neba i zeme… Áno, Otče, lebo tak sa Ti zaľúbilo.“ (Por. Lk 10, 21) Teda, preukazovanie vďačnosti znamená vyznanie alebo uznanie Boha, naše áno Bohu. Apokalypsa nazýva Ježiša „Amen“ (Por. Apok 3, 14), keď hovorí, že Ježiš je živou vďačnosťou voči Otcovi. Tento hlboký pocit Ježiša vyžaruje na všetky Jeho činy. On pred každou dôležitou situáciou ďakoval Otcovi. (Por. Jn 6, 11; 11, 41). A synoptické evanjelia uvádzajú zvláštne vzdávanie vďaky na konci Ježišovho života. Vzdávanie vďaky, ktorým končí svoj život: „Vzal chlieb, vzdával vďaky…“ (Por. Lk 22, 19) https://grkatnr.sk/homilie/lk-17-12-19-3/
o. Ján Adamus: Kňaz, ktorý vykonával pastoráciu v nemocnici, rozprával ako sa stretol s mužom, ktorý nešťastnou náhodou prišiel o obe ruky. Ostali mu len asi 10 cm kýpte niže pliec. Nevedel sa s tým zmieriť a kňazovi, ktorého stretol na chodbe povedal: Vám je dobre, keďže máte vieru, ale ja si v tejto situácii neviem dať rady. Potom sa kňaz s ním často rozprával a bolo na ňom vidieť, že sa s tým nevie zmieriť. Na všetko bol odkázaný na druhých ľudí, čo mu bolo veľmi nepríjemné, hoci oni sa snažili jeho vnútornú i vonkajšiu bolesť maximálne zmierniť. Začal si zúfať a dokonca sa pokúsil aj o samovraždu, kvôli čomu ho premiestnili na psychiatriu na uzavreté oddelenie. A kňaz dodáva: Tento muž bol mladý, mal pred sebou skvelú budúcnosť, dobré postavenie, ale keď ho stratil, nevedel si rady. To najcennejšie, čo najviac potreboval, bola viera, ktorú však nemal.
Z tohto smutného príbehu plynie pre nás poučenie, aby sme sa nebáli choroby, hoci to nie je vôbec jednoduché. Nebojme sa, že zostaneme sami, že nás aj tí najlepší priatelia opustia, pretože nám ostáva náš nebeský Otec a jeho Syn Ježiš Kristus, zázračný Lekár a Priateľ, ktorý lieči nielen telo, ale aj dušu a je ochotný nás vždy uzdraviť a posilniť nám vieru.
Keď nám pomôže, či už na tele alebo na duši, čím posilní našu vieru, nezabudnime prísť k nemu a povedať mu: Ďakujem ti Pane Ježišu aj za chorobu, ktorú síce na mňa dopúšťaš, ale ma neopúšťaš a priťahuješ ma ňou k sebe! https://www.trojica.sk/kazne/2025c/28-nedela-cez-rok
Petr Mareček: V případě naimské vdovy (Lk 7,11-17) a sehnuté ženy (Lk 13,10-17) se Ježíš ujal iniciativy, přiblížil se k nim ve svém milosrdenství a pomohl jim. V případě malomocných nevychází iniciativa od Ježíše, ale on nechává nemocné, aby prosbu vyslovili. Nepřibližuje se k nim a uzdravené posílá pryč. Může nás napadnout, že se jich chce Ježíš zbavit. Posílá je ke kněžím bez toho, že by něco viditelného učinil pro jejich uzdravení. Kněží byli podle starozákonního ustanovení kompetentní k tomu, aby zjistili, zda je někdo malomocný (srov. Lv 13-14). Kněžím příslušelo stanovit, zda byl malomocný člověk očištěn od své nemoci. Záviselo na jejich úsudku, zda se uzdravený malomocný směl vrátit do normální lidské společnosti. Těchto deset malomocných muselo být nejprve uzdraveno; jinak by nemělo smysl, aby šli ke kněžím. Ježíš je jednoduše posílá na tuto cestu. Dodává jim víry a důvěry k tomu, že cesta, kterou jim stanovil, má smysl a povede k cíli. Cestou dochází k uzdravení. Jsou očištěni. …
O tom, který se vrátil, je řečeno, že „velikým hlasem velebil Boha“ (Lk 17,15). Všech deset mělo silný hlas, když prosili o smilování. Vlastní nouze ležela všem na srdci a touha zakusit pomoc byla jejich nejvnitřnější, snažnou prosbou. Pouze jeden z nich velebí Boha. Formulace „velkým hlasem“ zdůrazňuje vděčnost tohoto člověka. V Lukášově evangeliu se jedná o typickou reakci těch, kteří zakoušejí Ježíšovo zázračné uzdravení (Lk 5,25; 13,13; 18,43). V našem příběhu se uzdravení člověka stalo setkáním s Bohem. Zakusil jeho milostivou a soucitnou náklonnost. Velikým hlasem, celým svým bytím, z hloubi srdce vzdává čest milostivému Bohu. Při každém dobrém skutku, které přijímáme, vyvstává otázka, co má pro nás větší cenu: dárce nebo dar. Tato otázka je obzvlášť aktuální v souvislosti s dobrem, které přijímáme od Boha. Jestliže je naše veškerá pozornost zaměřena na dar, tj. na materiální dobra nebo na zdraví atd., pak je naše srdce příliš omezené a sobecké. Jestliže však prostřednictvím daru hledíme na lásku a laskavost dárce, pak se stává přijetí daru novým a osobním setkáním s dárcem. … Dar může být velikou pomocí. Daleko více radosti plyne ovšem ze skutečnosti, že smíme vědět o laskavosti dárce a že mu smíme projevovat vděčnost. Společně s prosbou je díkůvzdání základní formou naší modlitby a našeho vztahu k Bohu. Sám Bůh nemá žádný prospěch z našeho děkování. Ale my sami se ochuzujeme, když zapomeneme projevit vděčnost. Jestliže svůj pohled zúžíme a zaměříme sobecky na dar, ztrácíme možnost vidět, zakusit a ocenit dárcovu lásku.
Pouze jeden člověk uzdravený z malomocenství chválí Boha a děkuje Ježíšovi. Ježíšův čin přijímá jako Boží dar. Díky tomu, že k Ježíšovi přichází, smí se s ním setkat zblízka a smí se s ním setkat jako se svým pomocníkem a prostředníkem Božího daru. Všech deset malomocných bylo uzdraveno. Avšak pouze jeden přitom znovu získal nejen zdraví a společenství s lidmi. Uzdravení se mu stalo příležitostí k setkání s Bohem a Ježíšem. Jeho nemoc ho vedla k prvnímu kontaktu s Ježíšem, k setkání při zachování odstupu. Jako uzdravený se však od Ježíše nevzdálil, nýbrž se k němu vrátil s projevem velebení Boha. Takto se smí již podruhé, nyní z bezprostřední blízkosti, setkat s tím, který mu projevil milosrdenství. Tento člověk zakouší nejen obdarování v uzdravení z malomocenství, ale rovněž trvalý dar společenství s Ježíšem. … Ježíšova závěrečná slova „tvá víra tě zachránila!“ (Lk 17,19), která se objevují rovněž na jiných místech Lukášova evangelia (srov. Lk 7,50; 8,48; 18,42), zdůrazňují rozdíl mezi devíti malomocnými, kteří se pouze radovali ze svého uzdravení, a Samaritánem, který poznal, že se jednalo o Boží jednání, a který nebyl pouze uzdraven, ale zakouší rovněž spásu. Spása spočívá nejen ve fyzickém uzdravení, ale je především odhalením a hlubokým pochopením Božího díla, které se uskutečňuje v Ježíšovi. Tento člověk znovu prochází s důkladností událost svého uzdravení a vyvozuje z ní, že nemůže být ničím jiným než projevem Boží moci. Pouze Samaritán se vrací, aby navázal vztah s Ježíšem. Díky Ježíšově reakci si uvědomuje, že není pouze uzdraven, ale rovněž zachráněn. Samaritánova vděčnost vystihuje nejopravdovější postoj člověka vůči Bohu. https://biblickedilo.cz/nabidka-materialu/bible-v-liturgii/liturgicky-rok-c/l-1711-19/
. „Ak by slovo ďakujem bolo jedinou modlitbou, ktorú hovoríš, postačí to“, povedal kedysi stredoveký mystik, Majster Eckhart. https://borinka.fara.sk/homilie/homilia-28-nedela-cez-rok-c/