Ďalšie myšlienky – Nedeľa pred Osvietením – Marek 1. začalo – Mk 1, 1-8

od autora: Peter · Publikované 3. januára 2026 · Aktualizované 25. mája 2026

Petr Mareček: … Zde na poušti vystupuje Jan Křtitel jako kazatel. Stejný výraz používá Marek v souvislosti s Ježíšovou veřejnou činností (např. Mk 1,14.38 atd.). Skutečnost nesmíme ovšem zakalit nesprávnou představou o „křtu pokání.“ Nádherná skutečnost, kterou při překladu vyjadřujeme slovem „pokání“, je obrácení k Bohu, touha po prameni života a propuknutí opravdové radosti. Jedná se o první odpověď na Boží poselství spásy (1,15). Odpuštění hříchů je počátkem spásy, pokoje a společenství s Bohem. …
Oděv Jana Křtitele je popsán podobnými výrazy jako oděv Eliášův. Podle Druhé knihy Královské nosil Boží muž Eliáš chlupatý plášť a bedra měl přepásaná koženým pásem (srov. 2 Kr 1,8). Jan Křtitel je oděn velbloudí srstí a kolem boků má kožený pás. Nebyl tedy oblečen jako bohatí lidé do drahých šatů a měkkých látek (Mt 11,8), neměl ozdobený pás kolem těla, jak to bylo obvyklé u bohatých, kteří jej používali pro ukládání peněz (Mt 10,9). Jeho jednoduchá potrava doplňuje obraz nepatrných potřeb, který nabízí všem, kteří k němu přicházejí: obchodníkům, vojákům, bohatým měšťanům z Jeruzaléma i chudým rolníkům z venkova. Bůh je jeho podílem, Boží pověření je jeho silou. Vznikající církev zdůraznila tuto Eliášovu tradici tím, že místo, kde Jan křtil na východním břehu řeky Jordánu, spojila s událostí uchvácení Eliáše do nebe. Eliáš, kterého připomínají další zprávy z Ježíšova veřejného působení, je blízký Janu Křtiteli, který přejímá jeho obraz a naplňuje ho. Jedná se o Boží muže drsné zbožnosti, o Bohem povolané postavy dějin spásy, o Kristovy svědky ze Starého zákona a bezprostřední blízkosti před Ježíšovým příchodem https://biblickedilo.cz/nabidka-materialu/bible-v-liturgii/liturgicky-rok-b/mk-11-8/

nn https://www.grkat.net/texty/bazil-velky-o-poste.pdf

Raniero Cantalamessa: … Jan Křtitel nás tudíž může naučit jedné věci: abychom se mohli stát svědky a hlasateli Ježíšova evangelia, nevyžaduje se po nás nutně v první řadě nějaká velkolepá teologie ani dokonalé zvládnutí christologického slovníku, není zapotřebí ani zvláštní rozumová schopnost pro utváření složitých úvah – Křtitelova christologie je velmi „chudá“; vzhledem ke Kristu pak „nejmenší v nebeském království“ o něm ví více než on. Vyžaduje se ale naopak odvaha, přesvědčení víry, zkušenost (myšlena pochopitelně zkušenost s Kristem) a opravdovost. Být hlasateli evangelia a „rybáři lidí“ mohou i lidé prostí a nevzdělaní. Dveře jsou otevřené skutečně všem. V této době obnovy a nového probuzení prochází Ježíš kolem a ptá se: Chceš být mým svědkem? Chceš se stát mých předchůdcem? Nikdo by se neměl jenom tak stáhnout zpět a říkat „neumím mluvit“ nebo „jsem ještě příliš mladý“ (Jer 1,6). Vhodná slova a sílu nám daruje on sám.
V dnešním světě potřebujeme právě takové odvážné a inspirativní hlasatele, jakým byl Jan Křtitel. K těm svět jistě nezůstane hluchý a bez odezvy, což nastává v případě, že se o Ježíši Kristu, Božím Synu, mluví jenom přemoudřelými slovy a nekonečně dlouhými svazky knih, ale bohužel bez síly a životní autenticity. Svatý Pavel napsal, že nikdo nemůže říct, že Ježíš je Pán, než pod vlivem Ducha Svatého (srov. 1 Kor 12,3). A ze stejného důvodu pak nemůže ani říct, že Ježíš je Božím Synem, pokud k tomu není uschopněný Duchem Svatým. Modlitba se před námi otvírá jako plodné lůno zvěstování. Jenom v ní můžeme načerpat ze studnice Ducha, který nás nechává říct: „Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil“
Poznali jsme a víme, kdo je „ten, který má přijít“ a kterého nás právě advent vybízí očekávat. Nyní se však nacházíme ve fázi víry, ne ještě v plném zření. On zůstává s námi, a to za všech okolností, což je tajemstvím naší víry, před nímž se můžeme společně s Janem Křtitelem pokorně sklonit. Přestaňme v tomto okamžiku o něm jenom hovořit a vstupme do slavení Eucharistie. Ten, jemuž nejsme hodni ani rozvázat opánky na nohou, se chce stát naším pokrmem a nápojem; přichází zevnitř podepřít a osvítit naši víru a naše očekávání. Kéž nám dá dnes pochopit, co je pro nás tou „vysokou horou,“ na kterou máme vystoupit a na které nás očekává, abychom o něm mohli podat svědectví.(2 Kor 4,13). https://vojtechkodet.cz/uvedeni-do-nedele/zamysleni-nad-nedelnimi-texty/evangelium-jezise-krista-syna-boziho-2-nedele-adventni-b1

Je pravda, že vyzutím obuvi sa uzatvárali dôležité obchody?
Vyzutie obuvi sa spomína na niekoľkých miestach vo Svätom písme (Ex
3, 5; Dt 25, 9; Rút 4, 7; Sk 7, 33).
Vždy plní dôležitú úlohu. Na posvätných miestach sa obuv odkladala (Ex 3, 5). Aj kňazi konali službu v chráme bosí. Vojnoví zajatci boli zbavovaní obuvi a šiat (2 Krn 28, 15; Iz 20, 2nn). Keď sa vošlo do domu alebo sa zasadalo k stolu, zobúvala sa obuv (Lk 7, 38; Sk 12, 8). Rút 4, 7 pripomína starý zvyk, podľa ktorého ten, kto niečo predával, zobul si pred staršími mesta obuv a podal ju kupujúcemu.
Bol to symbol, že mu odovzdáva právo na majetok. Na iný zvyk upozorňuje Dt 25, 9.
Najbližší príbuzný, ktorý odmietol vstúpiť do tzv. levirátneho manželstva s bezdetnou vdovou, bol privedený pred starších v bráne. Odmietnutá vdova mu zobula črievicu a pľuvla pred jeho tvár (nie na tvár), pretože nechcel splodiť potomka svojmu zomrelému bratovi. Tak vyjadrila svoje pohŕdanie a zamietnutie všetkých jeho práv, vyplývajúcich
z príbuzenstva.
Vrhnúť na niekoho alebo na niečo obuv znamenalo zabrať to, alebo urobiť z neho otroka (Ž 60, 10). Chodiť bosý bolo výrazom úbohosti a poníženia (Iz 20, 2. 4; 2 Sam 15, 30). Chodenie naboso bolo tiež znamením smútku (Ez 24, 17. 23). https://casopisslovo.sk/wp-content/uploads/archiv/0819.pdf